Slovensko 10.-14.8.2005

Strážovské vrchy, Malá Fatra (Martinské hole)



účastníci zájezdu:
skup. č. 1 - příjezd 7.8. – Kopretina, Rudy, Markéta (odjezd 10.8.), Honza, Evička (odjezd 11.8.), Žabák, Čulda, Marcela (výdrž po celou dobu akce)
skup. č. 2 - příjezd 10.8. – Patka (Štěpánka), Čáp, Fanty (psí slečna), Šikula (Michal), Radka

10.8.

     Těsně před půl jednou ráno jsme se sešli na Hlavním nádraží před pokladnami v následující sestavě: Štěpánka, Čáp, Fanty, Michal a já. Den předem jsem zakoupila super výhodné jízdenky za 284,- Kč (179,- Kč za psa) z Prahy až do Povážské Bystrice. Jediný zádrhel byl v tom, že jsme přestupovali v Hranicích na Moravě a potom ještě v Púchově. Cesta proběhla vcelku bez problémů, akorát hodinové čekání v Hranicích na Moravě nás moc nebavilo. Z Povážské Bystrice jsme dle instrukcí měli jet autobusem do vesničky Vrchteplá.
     Na místo jsme dorazili něco po desáté hodině ranní. Vydali jsme se po modré značce a za necelé dva kilometry jsme narazili na zbytek výpravy, který právě snídal a sklízel ležení. Ve skupině č. 1 byli: předem avízovaný „horský“ vůdce Honza Kašpar, Evička, Kopretina, Rudy a jeho dosud zatajovaná sestra Markéta, Žabák, Čulda a Marcela. A bylo nás třináct (i se psem). Po šťastném shledání a sbalení batohů jsme se vydali dále po modré do vesničky Bodiná, kde jsme ochutnali všemi doporučovanou „čapovanou“ Vineu - 1 l za 10 Sk. Byla výborná…
     Kousek za vesnicí se nám poprvé zaběhla Fanty, chytila stopu a jako správný lovecký pes se po ní vydala, byla z toho asi 3 hodinová pauza na oběd, nicméně se Fanty znovu objevila a my pokračovali přes vrcholky Strážovských vrchů dál až do vesnice Domaniža.
     Navštívili jsme místní pohostinství, doplnili zásoby potravin a podívali se na krásný kostel ze 14. stol. Zde se odpojila Kopretina společně s Rudym a Markétou a vyrazili zpět do Prahy za pracovními povinnostmi.
     Kousek za vesnicí jsme našli příjemnou a pěknou louku, kde jsme rozbili tábor. Hned jak jsme postavili stany a plachtu, začalo pršet, naštěstí to byla rychlá přeháňka na jejímž konci se nám za odměnu zjevily dvě duhy… a taky mě štípla vosa…

Honza a Čulda hltají čerstvé informace z MF, kterou chtěl Čáp vyhodit… v pozadí Rudy Strážovské vrchy A bylo nás devět (vlastně deset :o)… zleva: Štěpánka, Michal, Marcela, Evička, Honza, Žabák, Čulda, Fanty a Čáp Domaniža – kostel ze 14. stol. Štěpánka pozoruje okolí našeho prvního tábořiště, vlevo stan Honzy a Evičky, uprostřed náš, ostatní spali pod plachtou vpravo

11.8.

     Fanty po ránu kulhala na zadní nohu, nicméně jí to nebránilo v tom, aby po několika minutách začátku pochodu nevzala „dráhu“. Naštěstí se vrátila poměrně rychle. Nebyla jediná koho bolela noha, Evičce se ozval její, před několika týdny, vyvrknutý kotník a Honza si namohl šlachu na noze. Když jsme došli po pár kilometrech do vesnice Pružina bylo rozhodnuto. Honza dost kulhal a tak se s Evičkou rozhodli, že odjedou raději domů. A tak nás zůstalo sedm a pes…
     Rozloučili jsme se a svezli se autobusem do vesničky Predhorie, kde jsme se znovu občerstvili, tentokrát točenou Kofolou. Pak už nás čekala očista v místním potoce a cesta přes kopec do vesnice Čičmany.
     Čičmany byly založeny v r. 1272 a jsou známy svým folklórem. Nachází se zde spousta roubenek, které jsou pomalovány bílými ornamenty a vypadají jak perníkové chaloupky. Opět jsme navštívili místní potraviny a Žabák, na doporučení Čuldy, zakoupil 5l demižon vína (skleněný!). V hospodě jsme si pak dali něco k jídlu (my s Míšou opět Halušky, od začátku července už nám chyběly) a pak se šli podívat ke krásnému kostelu ze 17. stol. Se Štěpánkou a Marcelou jsme si prohlédly místní hřbitov a zarazilo nás, že na většině náhrobků, kde byl pochován muž je již vytesáno i jméno jeho ženy, jenže bez data. Že by si muži chtěli pojistit, že se žena již znovu nevdá? Kdo ví… nicméně je to trochu morbidní.
     Z Čičman jsme si chtěli ušetřit cestu po silnici a tak jsme jeli autobusem do vesnice Fačkov, za níž jsme přespali a něco upili z toho příšerně těžkého demižonu.

Fanty Kaplička uprostřed vesničky Predhorie. Čičmany Čičmany – kostel ze 17. stol. Čičmany Čičmany Čičmany Příprava večeře

12.8.

     Ráno jsme začali šílený výstup na druhý nejvyšší zdejší vrchol Kľak (1351,6 m). Bylo to opravdu hrozné a dost vysilující, ale zvládli jsme to! Odměnou nám byl krásný výhled na okolní kopce, bylo to něco úžasného. A Žabák to celé absolvoval s polovičkou vína ve skleněném demižonu… Také na nás někteří turisté docela koukali, když jsme si na vrcholku dávali loka vína.
     Po vrcholovém obědě jsme šli dál za naším cílem, kterým bylo Strečno. Šli jsme přes Vrícké sedlo (950 m) a Úplaz (1084,8 m), za kterým jsme se rozhodli přespat. Jedinou nevýhodou bylo, že v dosahu nebyla voda, ale zato tam byla kvanta borůvek a našli jsme několik pýchavek, které jsme večer upekli na ohni. A Žabák se rozhodl, že demižon donese až do Prahy, protože Štěpánce se moc líbil.
     Také jsme se s Marcelou a Štěpánkou domluvili, že bychom rádi příští rok podnikli výlet do rumunských hor.

Marcela s Čuldou po ránu před společným přístřeškem Okolí Kľaku Konečně na vrcholu Kľaku Bodlák

13.8.

     Ráno jsme rychle zabalili a bez snídaně sešli do sedla, kde byla studánka. Nabrali jsme vodu a najedli se. Pak začal příšerný výstup na Hnilickou Kýčeru (1217,6 m). Bylo to velmi strmé stoupání bahnem, opravdu nic moc. Nahoře byla krásná louka, zapsali jsme se do vrcholové knihy a pokračovali dál přes sedlo Maríková (990 m) až na vrchol Velká Lúka (1475,5). Cestou jsme sbírali borůvky, které byly naprosto všude. Túra byla úžasná, šli jsme přes krásné travnaté poloniny, všude kolem jen kleč a mraky.
     U vysílače Křížava (1456,7 m) jsme potkali dvě dámy ve středním věku z Martina a Žabák od jedné dostal dvě lahve piva. Ta druhá nám zase dala spoustu zajímavých tipů kudy a kam jít. Rozloučili jsme se a zamířili do horské chaty pod vleky, kde jsme si dali něco k jídlu a pití a trochu doplnili tenčící se zásoby jídla.
     Zpátky jsme se šplhali skrze borůvčí do prudkého kopce. Ale mělo to výhodu, že díky mega borůvkám nikdo Žabákovi nenadával, cože to vybral za příšernou cestu. Bohužel začalo trochu pršet, ale byla to jen přeháňka, která za chvilku přestala.
     Pak už nás čekal jen vrchol Minčol (1363,9 m), kde hrozně foukal vítr. Bylo hodně hodin a tak jsme se kousek za vrcholem rozhodli, že tam přespíme. U cesty stálo dělo z II. svět. války a kolem nějak několik kruhových, trávou zarostlých, zákopů. Tam jsme zakotvili a rozbalili plachtu a stan (my s Michalem jsme spali ve stanu). Dělo posloužilo jako tyč pro ukotvení plachty a v jednom ze zákopů jsme našli ohniště, alespoň tam tolik nefoukalo. Fanty byla tak ztahaná, že už nám druhý den neutekla! A Čulda s Marcelou měli naštěstí spoustu jídla, takže jsme jim všichni trochu pomohli k lehčímu batohu :o))

Fanty na vrcholu Hnilické Kýčery. Na protějším kopci (na loučce) jsme předchozí noc spali. Vlevo, úplně vzadu je vidět Kľak Malá Fatra Vysílač Křížava focelný od Velké Lúky Televizní vysílač Křížava Čulda před přístřeškem připevněným k dělu z II. světové války, kterých bylo na „hřebenovce“ několik. V jednom z původních zákopů jsme měli ohniště a závětří

14.8.

     Poslední den… Ráno nás vzbudil nějaký strýc, který šel na v 6 ráno na borůvky a chtěl si popovídat. Až do osmi byl naštěstí klid. Když jsme se probudili, pod kopcem, nad městy Martin a Vrútky byly mraky. Nad námi svítilo sluníčko a bylo to jak v nějaké pohádce.
     Dali jsme si snídani (z Čuldových a Marceliných zásob), sbalili věci a vydali se směrem na Strečno. Přešli jsme přes Úplaz (1301,0 m), sedlo Javorina (967 m) a sedlo Rakytie (712 m). A už jsme jen sestupovali dolů po červené značce až jsme došli ke Strečnu ( www.strecno.cz).
     Jelikož Čáp při jednom pravidelném hlášené domů manželce zjistil odjezd vlaku do Prahy, neměli jsme moc času na prohlídku hradu a tak jsme si jen v podhradí dali něco malého k jídlu a vyrazili na autobus do Žiliny. Při výstupu z autobusu si Čulda všiml, že má rozepnutou horní kapsu batohu a že nemůže najít mobil. Byl pěkně naštvanej a nikdo jsme nechápali, jak je možné, že mu v poloprázdném autobuse někdo mohl ukradnout mobil. Když ale kapsu prohledal pořádně, zjistil, že tam mobil má… trochu vzrůša na závěr :o)))
     Šli jsme raději koupit lístky a místenky na přímý vlak do Prahy v 15:46. Stálo nás to kolem 300,- Kč/os. (pes za 200,- Kč). Měli jsme ještě asi hodinu a půl čas a tak jsme si zašli prohlédnout horní náměstí a dát si něco na zub. A už jsme jen nakoupili zásoby jídla do vlaku a vyrazili na více jak šestihodinovou cestu do Prahy.
     Na nádraží na nás čekala Jitka, aby si vyzvedla zmoženou Fantušku a Čápa a tak jsme se všichni rozloučili.

Strážovské vrchy a Malá Fatra (Martinské Hole) - trasa


další foto na:
Čápovy stránky
Rudyho stránky
Honzovy stránky

Naše stránky o cestování - souhrnné odkazy na fotky a zápisky za našich cest :o))