Emiráty 2009
     


Čtvrtek 18.3.2010


      V úterý, den před naším odletem, jsme se se Zuzkou vydaly do Ajmanu na návštěvu za Pavlínou. Ta nás pozvala na oběd a nakonec ho musela několikrát ohřívat. Vyjeli jsme kolem jedné s tím, že tam do dvou budem. Ale chyba lávky. Jelikož pršelo, všude byly šílené kaluže vody a hlavní dálnice v zemi, 311-Emirates Road, byla také pod vodou a tak jí pro jistotu uzavřeli. Ale ne aby dali někam cedule s objížďkami, takže se všude tvořily kolony a my pořádně nevěděly kudy máme jet. A tak jsme jely a jely a jely, projížděly vodou a čekaly, kdy nám nateče do výfuku a my dojedeme. No, nakonec jsme dojely do Ajmanu, ale až po třech hodinách cesty, šílené….
     Daly jsme si s Pavlínou výborný pákistánský oběd a zákusek a pak i s Fazalem vyrazily podívat se na jeho zeleninovou a trávníkovou farmu. Jelikož jsme měly takové zpoždění, brzy se setmělo a my se posléze vydaly na cestu zpátky. Zpět v Dubaji jsme byly za necelou hodinku…
     Ve středu dopoledne jsme se ještě zastavily u Zuzky, abychom se vykoupaly v bazénu, rozloučily se a my s Bětkou pak jely vrátit auto do půjčovny, kde jsme se potkaly s tátou, dojely domů, zabalily a pak taxíkem odjely na letiště. Let byl totálně přeplněný a díky mezipřistání v Budapešti jsme měli skoro 2 hodiny zpoždění. Ufff… se Smart Wings už asi nepoletím, byla to celkově dost hrůza.
     Michal zůstal v Dubaji o týden déle, podíval se do vodního parku Wild Wadi a také si zašel zalyžovat :-)



Úterý 2.3.2010


      Je půl desáté ráno a Bětuška ještě spinká. Hurá! Venku prší a prší a prší a jestli pršet nepřestane, město se, díky absenci kanalizace, promění v takové malé Benátky. Čas se nám krátí, zítra do čtyř musíme vrátit auto a ve čtvrt na osm večer nám to letí. Škoda, klidně bych tu pár dní ještě zůstala.
     Včera jsme byly se Zuzkou u moře, na mojí oblíbené pláži Jumeira Beach je v pondělí vstup jen pro ženy, tak jsme vyrazili a byl to opět zajímavý kulturní zážitek, protože tam ženy odloží své černé hábity a koupají se v plavkách. Moře ještě není úplně teplé, ale rozhodně je to lepší než na začátku února a je příjemně osvěžující. Bětce se to moc líbilo a jako vždy jsem jí nemohla dostat z vody ven. Večer jsme byli pozvaní k Zuzce domů. Bydlí s přítelem v Dubai Marina, takové luxusnější části Dubaje s výhledem na marinu – přístav jachet. Šli jsme se koupat do vyhřívaného bazénu, který je na terase. Je tam přepad vody s výhledem právě na marinu, takže je to opravdu nádhera, koukat na světélka kolem a spoustu lodí pod vámi. Pak jsme šli ještě do výřivky a do sauny, až byla Bětuška úplně vyplavaná. A my taky.
     Zuzka s Camem (který je z Austrálie) nás ještě pozvali na drink (tedy některé, kteří neřídí), tak jsme si popovídali a kolem půlnoci jeli domů. Dneska možná pojedeme na návštěvu za Pavlínou do Ajmanu a pak už jen zabalit hromadu věcí a hurá na letadlo…
     Včerejškem jsme také zrušili dudlík – informace pro babičky – protože Bětule vyhodila už asi desátej dudlík (i se šňůrkou) v nestřeženém okamžiku z kočárku. Kdyby to byly jen dudlíky… letošní dovolená je ve znamená ztrát: 2 dudlíky, 2 čepičky, plyšové zvířátko a sprej na desinfekci rukou.

Neděle 28.2.2010


      Tak máme opět neděli, první pracovní den v týdnu. Michal je v práci a my s Bětuškou třídíme fotky z víkendu. Tedy já třídím a Bětuška mi to všemožně znemožňuje.
     Víkend byl ve znamení velkých veder a spousty nových zážitků. V pátek sice byla písečná bouře, ale na webu psali, že má být až 33°C a určitě se nemýlili.
     Ve čtvrtek večer jsme se byli projít po Dubaji, v jedné z moderních částí a poprvé ochutnali velbloudí maso. A vzápětí si Bětuška i na velblouda sedla, což se jí líbilo natolik, že začala říkat „velbloud“. Alespoň nám to tak zní.
     Z pátku na sobotu jsme měli jet kempovat do pouště, ale byla již zmíněná písečná bouře, což v poušti není úplně nejlepší. Tak jsme jeli do hor. Dopoledne jsme se vyčachtali v bazénu, který se již trochu otepluje a po obědě vyzvedli Pavlínu v Ajmanu (kde bydlí) a jeli do Chajdu, kde pro změnu bydlí Fazalova rodina, abychom se setkali s ním a jeho dvěma dětmi (ze sedmi) Ombrou (cca 5 let) a Umarem (9 let) a společně pak vyrazili za dobrodružstvím.
     Jeli jsme pod horu Jebel Yibir (1527 m), která je nejvyšší emirátskou horou. Na vrcholku je vojenská základna a tak bohužel není možné se tam ani přiblížit. Jeli jsme po cestě k základně až jsme našli pěkné místo na kempování. Těch je v horách nespočet a Fazal říkal, že nechává vybudovat stát, aby mohli lidé jezdit do přírody. Něco na tom asi bude, protože místečka to jsou opravdu pěkná. To naše mělo i malé parkoviště. Ono nic jiného než autoturistika tu moc dělat nejde. Když jsme se utábořili, už byla skoro tma. Postavili jsme dva stany a rozdělali oheň a udělali si přivezené maso. Foukal hodně velký vítr a byli jsme všichni dost unavení, tak jsme šli kolem deváté spát. Noc nebyla nic moc, protože díky větru se stan celý chvěl a plachta plácala o tropiko, takže Michal spal hodně špatně, ale my s Bětuškou relativně dobře. Ráno jsme si dali snídani, zabalili a jeli se podívat ještě o kousek výš, kde jsme si udělali dvě procházky po okolí. Při jedné jsme se dostali k rozestavěnému domku na vrcholu jedné skály a místní dělníci, pocházející ze stejné části Pakistánu jako Fazal nás pozvali na čaj. Takže jsme se občerstvili a vyrazili zpět do civilizace.
     U vesnice Ghail jsme se rozloučili a my vyrazili ještě na jeden výlet do wadi, kde měla být malá jezírka. Sice jsme místo našli, ale jezírka tam nebyla, jen takové kaluže, za to jsme ale viděli dvě žáby a jednoho hada.

Čtvrtek 25.2.2010


      Za poslední tři dny jsme cestovaly po Dubaji a ztratili klobouček (už druhý, máme jich mírný nedostatek). Také jsme sháněly nový klobouček, což se nejdříve nedařilo. Ve dvou obchodech nám řekli, že je přece zima (o víkendu má být 32°C) a tak toto zboží nevedou a na výletě do centra města jsme se dostaly do ulice, kde prodávali kloboučky, jenže ve velkém a tak nám je nabízeli po 1000 ks najednou. To jsem si zase říkala, že Bětka takovej vyhazovač z kočárku opravdu není a 1000 kloboučků bychom zřejmě neupotřebily, tak až včera jsem koupila ve výprodeji v H&M nový růžový klobouček za necelých 25 Kč. Bětuška v něm sice vypadá jak květinka s přerostlými okvětními lístky, ale co, alespoň jí bude chránit před sluníčkem. A nedělám si iluzi, kdy opět v nestřeženém okamžiku vylétne z kočárku ven.
     V úterý jsme byly v centru města, podívat se po obchodech. Michal by tenhle výlet asi nepřežil (znáte všichni jeho nechuť k nákupům čehokoliv) a tak jsme jely se Zuzkou, daly si oběd a prolezly spoustu obchůdků. A téměř nic nekoupily, jak už to bývá. Zato jsme se stavily na rybím trhu a mezi stovkami ryb nejrůznějších druhů, tvarů i barev něco obě vybraly. Já jsem vzala tuňáka (tak kilového za 50 Kč a pak obří rybu, měla asi 2,5 kg za 160 Kč, no nekupte to). Kromě toho tam mají nádhernou zeleninu a krásné ovoce, spoustu bylinek a různých salátů, takže Bětuščin kočárek byl ověšený jak vánoční stromeček. Ale stálo to za to a rybičky byly móóóc dobré.
     Včera večer jsme totiž měli návštěvu, pozvali jsme na oplátku na večeři Pavlínu s Fazalem, takže to byl moc milý večer.
     Budu končit se psaním, Bětuška mezi tím, co tu klapu, rozdrobila rohlík úplně všude, takže ač jsem včera vygruntovala celý byt, vypadá to tu ještě hůř :-))

Úterý 23.2.2010


      Tak jsme zpátky z prodlouženého víkendu. Zpátky v Dubaji, plném hluku a prachu… Ty čtyři dny se povedly na jedničku, strávili jsme je na východním pobřeží a konečně zjistili, že v téhle zemi je spousta zajímavých věcí k vidění. A to jen díky jedné knížce. Ale asi začnu s deníčkovým popisem událostí dnů minulých.
     Ve středu ráno (dokonce jsme si přivstali) jsme odjeli do hotelu Sandy Beach, mezi Dadnu a Bidiyah. Tam jsme se celé odpoledne koupali a potápěli a až na to, že mě dvakrát požahala meduza by to bylo naprosto ideální odpoledne. Večer jsme šli na pivo do místního baru a slečny, které tam zpívají si vzpomněly na Bětušku a nadšeně s ní tancovaly. Druhý den ráno jsme se ještě trochu vykoupali ve studeném moři a po poledni odjeli do Khor Fakkanu, kde mají víkendový dům Pavlína s Fazalem. Dali jsme si oběd – výbornou pákistánskou omáčku z dýně a rajčat a odpoledne vyjeli na výlet k vodopádům.
     Pavlína totiž někde sehnala nádhernou knížku „U.A.E. Off Roads“, kde je spousta tipů na zajímavé výlety do přírody. Některé jsou hůř dostupné, člověk musí mít terénní auto, ale některé jsou dostupné i pro normální auto. Nedaleko Khor Fakkanu, asi 16 km od hlavní silnice je přírodní jezírko a malý vodopád. Nevěřili jsme tomu co jsme viděli. Opravdu tam byl vodopádek a až na hory odpadků (jako všude) to bylo nádherné místo. Akorát jsme k němu museli slézt z dost prudkého kopce, ale zvládli jsme to. A kdyby sluníčko pomalu nezapadalo, dalo by se jít podle potůčku několik kilometrů dál do vnitrozemí. Takhle jsme to otočili a my s Michalem a Bětuškou se vydali korytem řeky, zvaným wadi k místu, kde ho protíná silnice. Pavlína s Fazalem vyšplhali kopec a přijeli autem. Večer jsme poseděli na terase a povídali.
     Ráno jsme si prohlédli jejich zahradu a farmu na rostliny a pomalu se rozloučili. My jeli za zábavou a Pavlína s Fazalem za prací.
     Rozjeli jsme se do Ománu. Ono s tím Ománem je to tak, že zřejmě díky nějakým teritoriálním sporům je tahle země rozkouskovaná na několik částí. Kromě té hlavní a největší je kus Ománu také na špičce Arabského poloostrova – takhle části se říká Musandam. A pak také kousek Ománu nedaleko Fujairah a tomuhle kousku se říká Madha. To je takové maličké území, uvnitř kterého je pro změnu kousíček Emirátů. Docela pěkně je to popsané a vysvětlené zde.
     Byl to jen takový autovýlet, ale moc pěkný. Viděli jsme například několik přehrad, které mají zadržet vodu, když začne pršet a smáli se tomu, jak pořád přejíždíme ze státu do státu.
     Naše další cesta vedla do Fujairah, kde jsme se hlavně naobědvali a posléze zjistili, že tam skoro nic není, až na pevnost a pár starých domků v rámci tradiční vesničky. Tak jsme zase rychle odjeli. Podle knížky jsme si vybrali ještě jeden zajímavý výlet za Fujairah. Tím byla pevnost cca 300 let stará.
     Dojeli jsme do vesnice Hayl, kde jsme nechali auto a necelé 3 km jsme šli pěšky po pěkné asfaltové cestě, míjejíc políčka, malé zemědělské usedlosti a jednu přehradu v korytu řeky. K pevnosti jsme došli těsně před západem slunce a prohlédli si jí. Byla velmi zajímavá, zvlášť byla usedlost, kde se žilo a zvlášť strážní věž.
     Noc jsme strávili opět v hotelu Sandy Beach a dopoledne se koupali jak v moři, tak v bazénu. Po obědě jsme vyrazili na výlet nejdelší a nejdobrodružnější a to do Ománu, do části, Musandam, kam je možné dostat se bez víz, ale jen z města Dibba. Pro zajímavost si něco o Ománu můžete přečíst zde, když už jsem o tom něco hledala.
     Takže jsme zdárně překročili hranice a vydali se po jediné silnici, která se posléze proměnila v prašnou cestu, do hor. Cesta to byla ale slušná, takže jsme ujeli docela velký kus a kochali se krajinou, strmými srázy i výhledy do údolí. Bylo tam nádherně. Ticho, klid... dokonce jsme našli i místo na kempování, škoda, že s sebou nemáme vybavení. V horách se dá i pěkně chodit, v knize je popsaných několik tras. Tak třeba někdy příště. A musím pochválit Míšu, že statečně odřídil celou cestu (Michal totiž v Emirátech nesmí řídit, musel by si udělat místní řidičák). S autem jsme do Ománu stejně nesměli, ani jezdit mimo asfalt, tak už to bylo jedno, kdo řídí :-)
     Úžasné byly vesničky, které jsme míjeli, pár domků zplácaných z kamenů a malty, bez vody i elektřiny, obklopené jen pasoucími se kozami.
     Pokochali jsme se a když se setmělo, vydali jsme se zpátky do civilizace a zdárně se znovu dostali do Emirátů. Ještě nás čekala cesta do Dubaje (cca 160 km), kterou jsme zvládli s jednou zastávkou na jídlo a dorazili zhruba ve 23 hod. Ufff, ale byl to úžasnej „víkend“!!!

Úterý 16.2.2010


      Od zítra máme dovolenou! Tedy, my s Bětuškou máme dovolenou pořád, ale Michal si vybere napracované dny a vyrážíme na východ. Pojedeme opět do 130 km vzdáleného Bidiyahu, do hotelu Sandy Beach, kde jsme byli v prosinci. Hodně se oteplilo, tak doufáme, že se bude dát potápět. Ve čtvrtek bychom měli mít sraz s Pavlínou a Fazalem a společně jet do Ománu a pak u nich přespat do pátku. Na sobotu plánujeme město Fujairah, ale to ještě uvidíme, jak se nám to všechno podaří zkloubit :-)
     V neděli jsme byly se Zuzkou v Safa parku, který od prosince dostavěli, udělali tam krásné jezírko s vodopádem. Docela jsem koukala, na to že tam předtím jezdily bagry… Večer jsem byla už po třetí v posilovně (musím se pochlubit :-)) zatímco Míša hlídal. A včera jsme byly, opět jako dámská jízda v sousedním městě – Sharjah. Nejdříve jsme jely do akvária, které je moc pěkné, je v něm spoustu ryb a vstupné stojí 5x méně než do toho dubajského (v Sharjah stojí cca 100 Kč). Je tam prosklený tunel, kde jsou vidět ryby nad hlavou a zajímavě dělaná akvária, do kterých se kouká jak seshora, tak i ze spodu.
     Když jsme se dosyta vynadívaly na rybičky a nadělaly spousty fotek, vyjely jsme do města a prošly si klasicky původní zástavbu, trh se zvířaty a daly si jídlo v jedné z malých restaurací.
     Okoukly jsme pár obchodů a když jsme přišly na parkoviště, u sousedního auta měnil chlapík kolo. Já to moc nevnímala, ale Zuzce přišlo divné, že i opodál někdo mění kolo, tak obešla auto a ejhle, přední levé bylo vyfouklé. No fajn. Dvě ženské, dítě a vyfouklé kolo. Zuzka byla tak akční, že začala vytahovat hever (tatínka automechanika nezapře) a zjišťovat jak funguje. Já se zmohla jen na to, že jsem zavolala Michalovi, co jako máme dělat. Naštěstí, když se šla zeptat chlapíka, co už kolo montoval, jak se s tím heverem pracuje, tak jí řekl, že nám ho vymění. Tak nasadil rezervu a my odfrčely do nejbližší autoopravny, kde z našeho kola vytáhli pěkně velkej hřebík. Tak nevím, jestli je tam někdo rozsypal, nebo schválně propichoval kola… kdo ví….
     Důležité bylo, že jsme si poradily a v pohodě dojely zpátky do Dubaje. S Míšou jsme se byli večer projít kolem hotelu ve tvaru plachetnice, kde je moc pěkná promenáda, i když o ní skoro nikdo neví :-)
     Dneska jsem byla jen nakupovat a večer jsme balili a dělali bramboráky, takže vůbec nic zvláštního se nestalo.

Sobota 13.2.2010


      Víkend byl pracovní. Tedy ne pro mě, ale pro Michala. Za to bude mít dva dny volna v týdnu, takže pojedeme opět na východní pobřeží a budeme mít jistotu, že nikde nebude ani noha. Víkend byl tedy pro nás s Bětuškou celkem fádní a podobal se všedním dnům. Až na to, že jsme ztratily (v jednotném čísle by to znělo lépe) naší oblíbenou čepičku. To už je druhá v Emirátech. Co se dá dělat…
     Ve čtvrtek odpoledne jsme byly opět se Zuzkou na hřišti. A v pátek jsme se byly, jen my dvě s Bětuškou, koupat u moře. No, co si budeme vykládat, teplé tedy rozhodně není… Jasně, Atlantik v Lisabonu byl krapet studenější, ale tady by člověk čekal moře jako kafíčko (jak tomu bylo v listopadu) a skutek utek. Bětuška, naše budoucí závodní plavkyně, nebo možná pokořitelka kanálu La Manche – kdo ví, se vrhla do studené vody s naprostým nadšením a to několikrát po sobě. K mé mírné nelibosti. A i když drkotala zuby jako o závod, nedala si to vymluvit a pořád a pořád chtěla plavat, nebo alespoň chodit v mělké vodě u břehu. Naštěstí jí to vyčerpalo natolik, že do hodinky spala a já měla konečně chvíli klidu na lavičce v parku s pěknou (českou) knížkou.
     V sobotu zůstal Michal doma, i když v pracovním duchu. Dopoledne jsem si vyrazila sama do Jumeirah Mosque, jediné mešity v Dubaji, která je přístupná nemuslimům a pořádají se tam přednášky o Islámu. Byl tam dav turistů lačnících po nových informacích a příjemná paní průvodkyně, původem z Velké Británie, nyní však oděná v černý háv, která nám osvětlila základy Koránu, vysvětlila, jak se muslimové modlí a dala velký prostor otázkám lidí, z nichž většina se točila kolem toho, proč chodí místní ženy zahalené od hlavy až k patě. Ale bylo to příjemné, i proto, že jsem byla po dlouhé době někde bez našeho zvířete (které mimochodem v tatínkově přítomnosti upět usnulo a spalo a spalo a spalo… do té doby, než se maminka vrátila domů, pak začalo opět řádit jak černá ruka).
     Po obědě jsme šli na chvíli k bazénu a opakovala se situace z předchozích dnů, kdy Bětuška odmítla jít ven z vody, i když už jí fialověla pusa. Pak krátká procházka a výlet do Dragon Mall, což je taková obří čínská tržnice. Večer pak Michal dodělával práci a já dopsala alespoň kousek deníčku.
     Dobrou noc!

Čtvrtek 11.2.2010


      Musím vám napsat o jedné vymoženosti našeho bydlení (to že tu jsou podzemní garáže, kam nemáme kartu a tak každý den objíždíme „sídliště“ kolem dokola a hledáme volné místečko na zaparkování, to tu raději moc rozpitvávat nebudu). Tou je šachta na odpadky. Na každém patře je místnůstka ve které jsou dvířka jak do trouby. Pedálem se otevřou a šup… hodí se tam odpadky a je to. Nikde žádné přetékající a zapáchající kontejnery jako na Barrandově :-))
     Tento týden jsme měli setkávací a poznávací. Hned v pondělí jsme se potkaly se Slovenkou Slávkou. Tedy ještě před tím mi volala Pavlína (která tu žije s Pákistáncem Fazalem, již jsem se o nich zmiňovala dříve), že jedou do Dubaje a jestli bychom se mohli vidět. Proč ne. Tak jsme se sešli v Creek Parku, což je moc pěkný a obrovský park u místní „řeky“, kde jsem měla domluvený sraz se Slávkou. Slávka má holčičku Laru, asi o 3 týdny starší než je Bětuška.
     Tak jsme se sešli všichni, dali si kafe na trávníků, popovídali a když Pavlína s Fazalem odjeli, holky se ještě šly vyblbnout na skluzavku a pískoviště.
     Další den jsem se sešla se Zuzkou od Jíčína, která je tu s přítelem a nepodařilo se jí sehnat práci. Vyjely jsme se podívat na souk s vodními kanály, odkud je krásný výhled na Burj Al Arab (hotel ve tvaru plachetnice), daly si tam kafe (za nekřesťanské peníze, ale zase bylo moc dobré) a pak jely na naše oblíbené dětské hřiště. Odpoledne jsme vyzvedly Michala v práci a pak jsem hodila Zuzku „domů“. Bydlí kousek, na Dubai Marina, kde jsme se pak s Michalem dlouho procházeli a nachodili několik kilometrů.
     Včera jsme byli jen jako rodina podívat se u Creeku – u „řeky“ a zašli do naší oblíbené libanonské restaurace.
     A dneska jsme byly pro změnu se Zuzkou, pro změnu na hřišti :-)
     V poledne přišel Michal na oběd a pak jsme vyzkoušely s Bětuškou bazén. Brrrr… docela ledárna, ale tak zaplavat se tam dalo, ne že ne…A Bětce se to náramně líbilo, i když drkotala zuby o sto šest. Konečně se trochu otepluje, týden tu bylo takové nic moc počasí, a tak zítra zkusíme zajít k moři.

Neděle 7.2.2010


      Tak se opět hlásíme z Emirátů. Po necelých dvou měsících od odletu ze země jsme opět všichni pohromadě a v novém bytě. Konečně. O něm se rozepíšu ještě později…
     Abych se ještě vrátila k prosinci. V neděli 13.12. v noci přiletěli Honza s Irčou, se kterými jsem strávila skvělé 3 dny, kdy jsme jezdili po pamětihodnostech Dubaje s Sharjah a měli jsme se moc fajn. I díky tomu, že Bětušce bylo lépe.
     Ve středu 16.12.2009 jsme s Bětuškou odlétly domů a Michal za námi přiletěl 23.12.
     Pak jsem si požádala o nové vízum, které mi bylo zamítnuto z důvodu moc dlouhého předchozího pobytu v UAE. Musela jsem přebookovat letenky, ale vízum mi bylo cca 16.1. uděleno a tak jsme s Bětuškou 3.2.2010 ráno vyrazili na let se Smart Wings a po pěti a půl hodinách byly u táty v Dubaji.
     Let byl hodně dlouhý, hlavně proto, že Bětuška nespala a běhala po letadle, stejně jako několik dalších dětí. Čekali jsme velké teplo a hned první celý den, ve čtvrtek, nás překvapila písečná bouře, naštěstí jen taková slabounká. Byly jsme na hřišti a objevovat okolí našeho nového domova.
     Přímo z letiště jsme jeli do Carrefouru, kde jsme za 299 dirhamů koupili autosedačku a ve čtvrtek jsem si zajeli pro rezervované autíčko (opět Mitsubishi Lancer, manuál, r. 2009, šedá barva), které budu mít plně k dispozici, protože Michal nesmí na svoje residenční vízum řídit, zatímco já na turistické ano.
     Bydlíme na takovém moderním sídlišti, v centru kterého je umělý vodní kanál s cestičkami kolem dokola. Je to moc pěkné. Domy jsou sedmipatrové (my bydlíme v 1. patře) a jsou stavěné do čtverce. Uprostřed každého čtverce je „dvůr“, kde je bazén, brouzdaliště pro děti, posilovna a hřiště. Je to moc pěkné a Bětka se tam docela vyblbne. Náš byt je 2+kk. Velký obývák s kuchyní, která má samostatný vchod, velká ložnice a balkón. Na hřiště chodíme skoro každý den, Bětušce se tam moc líbí.
     O víkendu jsme se byli trochu projet po Emirátech. V pátek jsme zajeli do vedlejšího emirátu Sharjah, kde je nádherný Desert park (vstup 15 Dh). Je to areál kde je muzeum přírodních věd, dětský areál s kozami, koníky a kachnami, ale hlavně je tam ZOO, která je prý nejlepší na celém arabském poloostrově, čemuž bych i věřila, protože je tam nepřeberné množství fauny – hlavně plazů, ale i pavouků, ptáků, drobných savců… Moc jsme si to užili, opravdu to byla nádherná podívaná. Jsou tam i velká zvířata jako vlci, hyeny, opice atd.
     V sobotu jsme se jeli podívat do města Al Ain, které je něco přes 100 km od Dubaje a je opravdu moc pěkné, protože tam nejsou žádné mrakodrapy, je tam spousta paláců a pevností a také oáz. Vyjeli jsme na horu Jebel Hafeet (1350 m) a vystoupali na její vrcholek, odkud je krásný rozhled. Bohužel se nám příliš nepovedlo počasí, pršelo a moc daleko vidět nebylo.
     Potom jsme navštívili rodný dům vládnoucí dynastie šejků a najedli se ve výborné místní jídelničce. Víkend byl opravdu moc vyvedený!

Neděle 13.12.2009


      Naší Bětušce je dnes 15 měsíců, ale oslavu si moc neužije… Už jsme měli být od včera doma, ale bohužel jsme museli zůstat v Dubaji. Ale popořádku…
     V úterý byla písečná bouře. No, čekala jsem, že to bude horší, ale místní tvrdili, že je to jenom taková slaboučká písečná bouřička. Bylo zataženo a vypadalo to jako mlha, až na to, že vzduchem létal drobounký sajrajt. Byli jsme s Michalem na obědě na sushi a sedli si venku. Než stihnul číšník otřít stůl, byl znovu zapadaném drobounkým práškem. Naše auto vypadá tak, že se na něj štítíme šáhnout. Není sice už nejmenší v celém Dubaji, ale rozhodně je nejšpinavější, no co, budeme ho mít ještě týden, tak nemá cenu ho nechávat mýt. Ošudláme opět okýnka a bude vyřešeno.
     Ve středu jsme se byli podívat na ostrově ve tvaru palmy. Michalův kolega tam bydlí, tak nám půjčil vstupní kartičku na místní pláž, abychom se tam mohly vykoupat. Nikdo jí po nás stejně nechtěl vidět a bohužel pláž byla zcela zastíněná sousedícími „paneláky“, ale to nevadilo, udělala jsem alespoň pár pěkných fotek.
     A pak to začalo… cestou z Palmy začala Bětuška zvracet a zvracet a tak jsme místo procházky jeli do hotelu a snažili se jí z toho dostat. Ve čtvrtek po obědě jsem zajela do nemocnice a večer jsme tam s Míšou jeli znovu. Bětušce objevili Rotavirus, což je virus způsobující zvracení a průjmy, takovou těžší střevní chřipku. Na potřetí si nás tam celou noc nechali a tím pádem jsem zmeškala letadlo.
     Zkrátka, nasadili jsme dietu a snažili se, aby se Beruška naše trochu zmátořila do sobotního odletu. Volali jsme na asistenční službu, posléze i na konzulát ohledně mých, teď již propadných víz a výsledek byl takový, že jsme tu zůstaly.
     Letenka propadla, ale pojišťovna uhradí novou, zřejmě poletíme ve středu na noc přímým letem do Prahy se Smart wings. A s vízy se uvidí. Existuje tu desetidenní lhůta bez sankcí, takže když opustím Emiráty do deseti dnů po propadnutí víza, zaplatím maximálně pokutu ve výši cca 500 Kč na den. Tedy, pojišťovna zaplatí.
     Pozitivní na tom všem je, že dneska v noci přiletí Honza Mužík s Irčou, tak tu budeme mít společnost.

Pondělí 7.12.2009


      A je po víkendu… tentokrát po třídenním, protože si Michal vybral jeden den jako náhradu za víkend v práci.
     V pátek jsme byli na pláži, na jedné z veřejných, u Al Mamzar Parku, ale nic moc… akorát Bětuška si tam našla Íránskou kamarádku Sáru, tak si spolu plácaly bábovičky (rozplácávaly bábovičky, abych byla přesná). Potom jsme vyrazili do sousedního města Sharjazu, které je vlastně přilepené na Dubaji, takže člověk ani nepozná, že už je u sousedů.
     Sharjah (čte se Šarža) se nám moc líbala. Je to takové menší, tišší město, s normálníma domama a minimem mrakodrapů. Prostě takové normální město, ne jako přetechnizovanej a přeplácanej (a rozkopanej) Dubaj. Byli jsme se podívat na trhu se zvířaty a měli tam nádherný malý želvičky a taky pejsky, pávy, kachny, papoušky všech možnejch barev… vedle byly kozy a ovce, tak jsme Bětušce alespoň ukázali zvířátka.
     Byli jsme se podívat na tržišti, dali jsme se něco k jídlu a šli po velmi pěkné promenádě kolem zátoky, kde místní piknikovali a jak jinak, byli strašně nadšení z Bětušky. Všichni. Sharjah se nám opravdu moc líbila, tak tam musíme někdy zajet znovu!
     V sobotu ráno jsme vstali podle budíka a vyrazili na výlet na východní pobřeží. Cestou jsme se zastavili podívat na plameňáky v rezervaci v Dubaji a byli krásní.. měli jsme štěstí a viděli jsme jich obrovskou spoustu. Pak už nás čekalo asi 130 km do Bidiyahu, do hotelu, který jsme měli zamluvený. Asi by to nebyla potřeba, protože jsme tam byli skoro sami.
     Ubytovali jsme se v Sandy Beach hotelu za 500 Dh a strávili zbytek odpoledne a celé nedělní dopoledne na pláži, hlavně šnorchlováním, protože hotel leží v rezervaci, kde se vyskytují korály. A u hotelu je krásná skála vystupující z vody, kolem které je bohatý podmořský život. Viděli jsme toho spoustu. Ryby všech možných barev a tvarů a já i želvu a malého žralůčka. Naštěstí se mě lekl víc než já jeho a rychle zmizel. Ufff…
     V sobotu večer jsme si dali pivko a koktejl a docela si užívali, protože Bětuška byla atrakcí číslo jedna jak pro personál, tak pro slečny zpěvačky, které v hotelu vystupovaly (byli jsme jediní posluchači) a tak s ní tancovaly a blbly.
     V neděli po obědě nám telefonoval Fazal (muž Pavlíny, s kterou jsme se seznámili minulý týden), byli jsme s ním domluvení na návštěvě. Potkali jsme se o dvě vesnice dál, kde má malou farmu na které pěstuje palmy, květiny a ovocné stromky. Tedy, on nepěstuje, pěstují to jeho zaměstnanci, on vše řídí. Má prý čtyři farmy, pátou zrušil, a docela si libuje, že je to fajn podnikání.
     Potom jsme s ním odjeli do Khor Fakkanu, kde má další farmu a víkendový dům a tak nás provedl a všechno nám ukázal a pozval nás domů. Zajeli jsme na rybí trh a koupili rybu, kterou jsme pak měli na bangladéšský způsob, protože jí pro nás usmažil jeden z jeho zaměstnanců Bangladéšanů. Bylo to moc příjemné odpoledne a večer, popovídali jsme si a doufáme, že se v lednu znovu potkáme. Možná i v Praze, kam na Nový rok pojede za Pavlínou. Kolem deváté jsme se rozloučili a vyjeli směr Dubaj.

Středa 2.12.2009


      Dnes se slaví Národní den – den vzniku UAE (před 38 lety), celé město je zaplavené balonky a fáborky v národních barvách. Dokonce i my máme na kočárku kokardu s tváří prezidenta (Michal to fasoval v práci :-))

      V sobotu měl Michal volno a tak jsme vyrazili na pláž. Předem jsme v Carrefouru koupili gril na jedno použití, kuřecí stehna a takové malé křehoučké zeleňoučké cuketky a po vzoru místních jsme se jali grilovat. Nejdřív jsme se vykoupali a když nastal čas oběda, našli jsme si volný plácek a zažehli gril. Bylo to fajn a moc nám to chutnalo. Byli jsme na pláži, kam nechodí moc cizinců (pominuli asimilované Indy) a tak jsme pozorovali místní, jak po jídle hrají skupinové hry. Večer jsme vyrazili do centra města a prošli si tržiště, i když ta byla dost zavřená.
     V pondělí jsme jely do ZOO, která je ale strašně maličkatá, i když tam mají docela dost druhů zvířat. Prošli jsme jí asi za hodinku, i s Bětuščiným obědem a jeli na hřiště, aby se Bětka trochu vyblbla. Večer jsme vyzvedli Míšu a jeli se podívat do nákupního střediska Ibn Battuta Mall, které je pojaté v duchu dávných cestovatelů a zámořských objevů a jsou tam různé sekce – Čína, Indie, Persie, Egypt atd. Obdivovali jsme nádhernou výzdobu a obří prostory.
     Včera jsme měli velice zajímavý den. To bylo tak… přes internet jsem se seznámila s Pavlínou, která žije v Ajmanu – to je nějakých 40 km od našeho hotelu (máme přímo před hotelem silniční ukazatel :-) a domluvily jsme se, že za ní přijedu.
     Nakonec to dopadlo tak, že Pavlína se svým mužem Fazalem (a nejsem si vůbec jistá, že jeho jméno píšu správně) jeli do Dubaje. Sešli jsme se na kafe v Dragon Markt, takové čínské obří tržnici a dohodli se, že až vyzvednu Michala v práci, zajedeme do Global Village. My tam sice už byli, ale Pavlína ještě ne, ale chtěla by se tam podívat. Tak jsme také učinili a kolem půl osmé se tam všichni sešli. Prohlédli jsme si několik pavilonů a pak šli do pákistánské restaurace, kterou vybral Fazal a nechali ho, aby objednal jídlo. Škoda, ž jsem si to nevyfotila, měli jsme celý stl pokrytý talíři s různými druhy jídla, bylo to výborné! Jedli jsme to tradičně rukama a báječně se nadlábli!
     Po večeři jsme se rozloučili a museli Darebovi slíbit, že se o víkendu zastavíme u něj na famě. Má totiž čtyři farmy, kde pěstuje palmy a jinou zeleň, kterou pak např. prodává do Dubaje. Pavlína je zahradní architektka, ale dnes letí do Prahy, takže tam o víkendu nebude. Doufám, že se domluvíme a na farmě se zastavíme, mohlo by to být hodně zajímavé.
     Prošli jsme ještě pár pavilonů a pak zamířili k autu a jeli do hotelu.

Neděle 29.11.2009


      V úterý odpoledne jsme se vydali do jednoho obřího parku, kolem kterého každý den jezdíme pro Michala do práce. V parku je spousta stromů, kytek, trávníky a také hodně prolejzaček. U jedněch jsme potkala dvě holky z Prahy s dětma, to bylo překvapení! Strávila jsem tam s nimi celé odpoledne a skoro jsem ani nestihla vyzvednout Míšu. Domluvily jsme se, že se příští týden potkáme, tak doufám, že to vyjde.
      Večer jsme se pak „vetřeli“ do hotelu Jumeirah Beach Resort, který je hned vedle krásné „plachetnice“, tolik opěvovaného hotelu Burj Al Arab, a objevili tam nádhernou několikakilometrovou cestu podél pobřeží. Je možná jen pro hotelové hosty, ale nikdo se nás na nic neptal, tak jsem se krásně prošli a viděli skoro ze všech stran ten úžasný architektonický skvost (musím říct, že mě osobně fascinuje, o čemž svědčí i kvantum fotek, které jsem večer udělala). Byl to moc příjemný večer! Ve středu jsme byly (pouze s Bětuškou) v Dunajském muzeu, které je ve staré pevnosti v centru města. Bylo to opravdu nádherné, mají moc pěkně zpracované dějiny města (a potažmo celé země), je tam spousta soch a výjevů ze života běžných lidí, spousta modelů lodí, vycpaných zvířat a také fotografie a obrazovky, kde se průběžně promítá k jednotlivým tématům (život na poušti, řemesla, lov perel atd.). Pěkně jsme si to obě užily.
      V pátek 26.11. se slavil muslimský Nový rok, což znamená nejen čtyři dny volna v kuse (pro Michala to bohužel neplatí), ale také nákupní horečku a všeobecné veselí.
      Ve čtvrtek měl Michal volno, výměnou za „víkendový“ pátek. Tak jsme si řekli, že se podíváme do hlavního města – Abu Dhabi. Po pravdě jsem taky vůbec netušila, že Dubaj není hlavním městem. Abu Dhabi leží asi 150 km po krásné rovné osvětlené dálnici. Problém je v tom, že limit je 120 km/h a když tachometr překročí toto číslo, auto začne pípat. Zdárně jsme dojeli do hlavního města a zjistili, že tam skoro nic není. Prošli jsme si „centrum“, zjistili, že jediná zajímavost – pevnost – je v rekonstrukci, najedli se v jedné velmi místňácké indické „restauraci“ a šli se podívat na promenádu k moři, kde se Bětuška trochu vyběhala a způsobila haló u jedné arabské rodinky, která nám jí skoro nechtěla vrátit :-)
      Potom jsme jeli na poloostrov, kde se nachází další z tradičních vesniček, ale bohužel v ní bylo všechno uzavřené a tak jsme opět zajeli mezi mrakodrapy, nadlábli se a po zastávce v Carrefouru vyrazili směr Dubaj. Na kraji Abu Dhabi je nádherná mešita, prý druhá největší na světě, fungl nově otevřená, kam dokonce mají přístup nemuslimové. Bohužel jen do 22 hod, což jsme asi o půl hodinku prošvihli. Takže jsme se tam nedostali a raději vyrazili rychlostí 110 km/h po prázdné šestiproudé dálnici….
      V pátek šel Michal sice do práce, byl tam úplně sám a tak to kolem druhé zabalil a jeli jsme se podívat do Global Village, což se nově postavená vesnička, resp. zábavní centrum. S námi tam byla snad půlka Dubaje… V Global Village jsou postavené takové dřevotřískové otevřené pavilony prezentující jednotlivé země. Jsou tam všechny okolní země, pár Afrických a Česká republika se Švédskem. V pavilonech jsou prodejní stánky s výrobky dané země, ale jak kde, někde je hodně místních výrobků, někde téměř nic. A je to dost promíchané. Teď frčí čepice a šály (začíná zim), takže ty se prodávají všude. V pavilonu ČR měli české sklo a křišťálové lustry. Ptali jsme se paní prodavačky (se šikmýma očima) jestli je tu české sklo populární a ona řekla, že velmi. To mi připomnělo, že na jedné zastávce metra visí od stropu nádherné skleněné lustry, které jsme také vyráběli v Čechách.
      V Global Village se nám moc líbilo, bylo tam spoustu jídla, spousta ochutnávek místních pochutin atd. Strávili jsme tam moc příjemné odpoledne a nafotili spoustu fotek.

Úterý 24.11.2009


      Seriózní zpráva v seriózních novinách Gulf News: "zima se přihlásila, teploty klesnou až na 27°C..." Tak teď nevím, jestli se radovat či truchlit :-))

      Tak jsem zvědavá, jaký to bude mít na nás dopad. Předevčírem jsme dokonce zmokly! Na to, že tu prší dva dny v roce, tak máme s Bětuškou docela pech :-)
      Předevčírem jsme šli na drink do hotelu Crown Plaza. Alkohol se tu dá sehnat, v hotelech s povolením, ale je šíleně drahej. To co jsme dali za jednu skleničku vína, to by nás v Praze stála opravdu velmi slušná lahev… no, ale občas si člověk musí udělat radost, ne?
      Včera jsme se byli podívat na pláži a kolem půl šesté vyzvedly taťku v práci, jako skoro každý den. Začínám se zdokonalovat v místním provozu a naučila jsem se troubit, jako všichni ostatní. Přemýšleli jsme, kam pojedeme, až nás napadla palma nebo-li uměle vytvořený ostrov ve tvaru palmy. Ono, když tak jedete po kmenu palmy, skoro nic není vidět a vůbec vám nepřijde, že jste na ostrově, jsou tam po stranách věžáky, prostě takové lepší sídliště, krásné vilky jsou až na „listech“ palmy, kam jsme se ale nedostali. Ukradla jsem na internetu pár fotek z výšky, tak je časem vložím mezi fotky.
      Jeli jsme do hotelu Atlantis, který je na špičce ostrova a je to ohromný palác vykládaný zlatem, s obřími sloupy, vodotrysky… nedá se to ani popsat. Uvnitř je velké akvárium, dělané ve stylu zatopeného města (Atlantidy) se spoustu ryb, medůz, hvězdic… s obřím žralokem, hejnem piraní… Vstupné je sice hodně vysoké, ale na druhou stranu, akvárium je opravdu nádherné, mám i nějaké fotky. I Bětušce se to líbilo. Byli jsme ohromení velikostí i výzdobou hotelu.
      Michalův kolega na palmě bydlí a tak nám slíbil, že nám půjčí kartičku na místní pláž, prý není nic moc, ale proč se tam nepodívat?
      Jinak vám musím napsat, jak tu chodí ženy oblíkané. Arabky chodí v hábitech, s šátkem na hlavě (příšerně zmalované), některým jsou vidět jenom oči (a potkali jsme takové, které měly schovaný celý obličej), jiným kouká zpod šátku frajersky pramen vlasů. Filipínky chodí v džínách a tričku a Evropanky v šatech a sukních. Teď to zobecňuji, i spouta Arabek má jen sukni a tričko, jsou tu ženské v kostýmcích i v minisukních. Osobně nosím sukni pod kolena a tričko s krátkým rukávem, protože je mi trochu nepříjemné, jak mě všichni okukujou.
      Samostatnou kapitolou jsou ale chlapi, kteří nosí dlouhé bílé košile až po kotníky, zkusím někdy nějakého vyfotit.
      Co je na multikulturním Dubaji opravdu příjemné, je to snad jediné město na světě, kde nenarazíte na feťáka, bezdomáče nebo žebráka. Asi by se se zlou potázali!

Sobota 21.11.2009


      Tak jsem si dneska v supermarketu koupila velbloudí mléko. No, docela dobrý je :-) Michal je v práci, bohužel má tento víkend pracovní, jen včera měl půl dne volna. Tak jsme vyrazili na výlet. Jeli jsme se podívat do vesnice Hatta, ležící asi 100 km od Dubaje, kde je opravená tradiční vesnice, takže člověk může vidět, jak se dřív žilo. Bylo to velmi zajímavé a všem se nám to líbílo. Bětušce hlavně proto, že tam bylo všude plno schodů, což je její největší zábava. Prošli jsme si celou vesničku, udělali nějaké fotky a vyrazili zpátky do Dubaje.
     Cestou jsme si ještě dali večeři v jedné restauraci po cestě a za jídlo pro dva, resp. pro tři platili to, co Michal skoro nedá ani za oběd pro jednoho v Dubaji… Měli jsme kuře a rýži s omáčkou na indický způsob, tak jsme se všichni pěkně nadlábli. Když jsme jeli do Hatty, viděli jsme spoustu velbloudů u silnice, což bylo nádherné, takže vás zaplavím fotkami velbloudů.
     Zajímavostí je, že se do Hatty jede přes Omán, takže jsme byli i v Ománu. Přes tenhle, asi 20 km úsek se může bez celních formalit, jinak bychom totiž do tohoto sousedního státu nemohli, protože bychom museli řešit víza. Bohužel i Michal, který tu je jen na turistické vízum.
     Jinak jsme si prodělali střevní chřipku oba dva, takže jsem nic špatného zřejmě nesnědla, což je na jednu stranu dobré zjištění. Naštěstí už je nám oběma dobře a Bětuška nic nechytila.
     Máma se mě ptala, jak vaříme. Máme malou dvouplotýnku, jeden menší hrnec a jednu pánev. Takže samá jednodušší jídla, nejlépe v jednom hrnci. Suroviny se tu seženou snad všechny na které si člověk vzpomene. Ono, jak je venku to horko, stejně nemáme moc hlad. A dneska jsme byli na večeři opět u Libanonců a měli báječné maso, salátek, masové taštičky a grilovaný sýr s česnekovým jogurtem.

Čtvrtek 19.11.2009


      Je čtvrtek, poslední pracovní den. Víkend tu mají v pátek (kdy je skoro všechno zavřené, minimálně dopoledne, to nejezdí ani metro) a v sobotu. Bohužel o tomto víkendu bude muset být Michal z větší části v práci, tak to holt budeme muset zvládnout bez něj.
     Tak jsme dostali nové autíčko. Stačilo, aby v autopůjčovně zaurgoval Michal.Tedy nové… Je to vínové Mitsubishi a lepší léta už má dávno za sebou. No, ale má alespoň centrální zamykání a docela slušně velkej kufr, kam se vejdou golfky i s nákupem. Takže už nemáme nejmenší auto v Dubaji (i když nejhorší asi stále ano :-))
     Ve středu jsme jely poprvé metrem, které je otevřené pár měsíců a zatím je v provozu jen asi 9 stanic. Metro jezdí bez řidiče a je celkem levné, jízda vyjde na cca 12 Kč (do centra, mimo centrum, do dalšího pásma je to o pár korun dražší). Mají tam dokonce i první třídu a polovinu vagonu určeného pro matky s dětmi. Metro je vysuté a z něj krásný výhled.
     Jely jsme se podívat na souky (trhy) v centru Dubaje, bylo to fascinující, ale pořád na mě někdo pořvával (což si na místní ženský nedovolí), takže příště asi pojedeme s Michalem. Ten na nás čekal na parkovišti a společně jsme pak šli na tržiště s jídlem, o kterém Michalovi kolegové prohlásili, že je jen pro silné žaludky. No nevím, na to, co jsme viděli jindě po světě, bylo tohle tržiště naprosto přepychové a luxusní. Nakoupili jsme spoustu krásné čerstvé zeleniny a ovoce a také přes půl kila žraloka za 25 Kč. No nekupte to! A jak jsme si na něm celá rodina pochutnala!
     Včera dopoledne jsme jeli s Bětuškou do IKEA, nějak nám odešly bryndáky, tak jsme si udělaly výlet. Normální IKEA… Bryndáky tam měli o cca 10 Kč levnější než u nás a čokoládu o 25 Kč dražší. Dala jsem si tam jídlo a jakýsi mléčný nápoj v krabičce, což jsem asi neměla dělat, neb mi bylo v noci pěkně špatně. No nic, chybami se člověk učí. Potom jsme šli nakoupit něco na zub a zajeli na chvíli na pláž k takové krásné mešitě, kde jsem si povídala s několika místními ženami a Bětuška se družila s jejich dětmi.
     Bylo to fajn, ale sluníčko zapadlo a byl čas vyrazit pro tátu do práce. Tentokrát jsme nebloudily a pořádku ho vyzvedly a ještě se šli všichni projít na promenádu, kde jsme byli druhý den a Bětka se tam šíleně zmáchala nejdřív v moři a pak v jedné z fontán. Mám jí vyfocenou.
     Co se týče mešit, těch je tu strašné množství a jsou nádherné. Na to že tu není až tak velké procento muslimů je to celkem s podivem, ale je to holt státní náboženství, a tak vláda staví a staví a staví.

Pondělí-úterý 16.-17.11.2009


      Je za šest minut půlnoc a tak ještě v rychlosti napíšu pár poznámek, ať máte doma přehled o tom, jak si tu žijeme. Před chvílí jsme se byli celá rodina koupat v hotelovém bazénu, je sice maličkej, ale teploučkej (žádnejch 27°C jako na Strahově) a bylo to moc příjemné, hlavně Bětuška si báječně užívala a teď oba s Míšou spěj jako když je do vody hodí, jen já tu ponocuju.
     Včera jsme toho moc nedělali, nějak jsem se nemohla vyhrabat z hotelu, byla jsem si jen vyřídit oprávnění k řízení (a nahlásit, že nám auto špatně startuje) a pak jsme s Bětuškou k večeru jeli autobusem do Dubai Mallu – nákupního střediska, kde mají krásné obří akvárium, bruslařský stadion a spoustu jiných fascinujícíh věcí, a kde jsme se sešli s Míšou a společně se podívali na nádhernou svítící a hrající fontánu, před kterou by ta naše, Křižíkova, asi zbledla závistí.
     Dneska dopoledne přišel automechanik a vůbec nic jsme nevyřešili, protože se ze mě snažil udělat blbce, když mi začal vysvětlovat, že naše auto špatně startuje zřejmě proto, že nešlapu při startování na spojku. Tak jsem ho poslala někam. Oni mají všichni automaty, tak pro něj bylo s podivem, že vím co je to manuál… Nicméně jsme nic nevyřešili, tak tam pak Michal musel zavolat a zítra si dojede pro nové auto. Holt, jsem ženská a ty se neberou moc vážně :-(
     Ale jinak jsme měly s Bětuškou velmi příjemný den. Bez bloudění jsme autem trefily na pláž a užily si príma den. Na pláž měly dnes vstup jenom ženy, což bylo zajímavé, protože se i ortodoxní muslimky odhalily a chodily bez šátku a nekoupaly se v hábitech (jako o víkendu), ale v šortkách a tričku.
     K večeru jsme vyrazily za Michalem do práce a po troše bloudění (jak mám odbočit na kruhovém objezdu, když tam žádný není, že Míšo…) jsme ho vyzvedly a jely do Carrefouru koupit mlíko pro Bětušku. Jeli jsme zase do nějakého nákupního střediska, zajímavostí je, že tam mají sjezdovku se sedačkovou lanovkou. To jsme koukali! Musíme to někdy vyzkoušet, za 2 hodiny s půjčením všeho chtějí cca 900 Kč, což není tak strašné.
     Když jsme u toho nakupování, tak ceny jsou plus mínus podobné, jak za co… mají tu ovadlou a trochu plesnivou zeleninu a pěkné ovoce, výborné a celkem levné pečivo a docela slušné jogurty. Jinak se tu sežene snad všechno na co si člověk vzpomene, jak tu žije mix národů, snaží se vyhovět každému. I vepřové tu prodávají, ale maso je obecně, jak jsem koukala, docela drahé, i když dneska jsem kupovala kuřecí řízky a vyšly skoro jako u nás. Mají tu úžasný výběr sýrů a taky koření přímo na váhu (v supermarketu) a stejný „sunar“ jako v Portugalsku. Jen alkohol jsme nějak neviděli a tak se musíme spoléhat na litřík slivovice v ledničce :-))
     Je devět minut po půlnoci, tak půjdu taky spát. Dobrou noc!

Pondělí 15.11.2009


     Je polovina listopadu, v Praze je asi sedm na nulou a my se schováváme před sluníčkem a koupeme se v teploučkém moři. Do Dubaje jsme přiletěly s Bětuškou ze čtvrtka na pátek v noci, spíš k ránu. Cesta, přes Istanbul byla dlouhá a úmorná, hlavně pro naší holčičku, které se nechtělo moc spinkat a pěkně vyváděla. Ale zvládly jsme to a po třetí ráno si nás na letišti vyzvedl táta. Pro informaci, v Dubaji je o tři hodiny víc než v ČR.
     Odjeli jsme do hotelu Number One, kde budeme celý měsíc bydlet. Pokoj je pěkný, s kuchyňkou a částečně oddělenou ložnicí. Je to tu maličkaté, ale výhodou je, že v hotelu je bazén a posilovna a taky snídaně pro jednoho z nás. Bydlíme kousek od nejvyššího mrakodrapu světa, bliká nám tu do oken :-) I hotel je malý, má jen 20 pater, my bydlíme v pátém.
     Dubaj – to je úplně jiný svět, všechno je tu na jednu stranu absolutně přepychové a bohatství tu ze všeho dýchá, na stranu druhou je to jedno velké staveniště. Všechno je rozkopané, překopané, všude jsou výkopy a cedule, aby si člověk dal pozor. Mezitím se vinou dvou, tříproudové silnice a bez auta je tu člověk úplně ztracený. A před našimi okny je cca sedmiproudá silnice (v každém směru), je to opravdu šílený.
     Máme půjčené auto – Toyotu Yaris a je to zaručeně nejmenší a nejhorší auto v širokém okolí. Horší je, že špatně startuje, takže ho snad vymění, nic horšího už nám stejně dát nemůžou :-)) Michal už obstojně řídí v tomhle šíleném provozu, ale já bych ještě ani netrefila do hotelu…no uvidíme, jak to půjde. Nicméně, bezín je tu šíleně levnej, za plnou nádrž jsme platili kolem 250 Kč.
     První den po příletu jsme vyrazili k moři. Buď jsou tu veřejné pláže, kde není vůbec nic, ani trochu stínu, nebo jsou tu pláže placené (25 Kč), kde je zázemí – záchody, převlékárny, slunečníky, palmy, dětská hřiště, občerstvení. Jeli jsme do jednoho takového parku, kam chodí převážně místní dělat pikniky a grilovat maso.
     Moře bylo teploučké a báječné, Bětuška byla nadšená a tak jsme tam strávili několik příjemných hodin. Poté jsme se jeli podívat do „starého“ města, prostě do centra a na promenádě u řeky si dali oběd v jedné výborné (zřejmě libanonské) restauraci a tak se courali a já nepřestávala být fascinovaná vším kolem. Večer jsme ještě zajeli do Carrefouru na nákup. Byli jsme tam asi jediní bílí, jinak samí Indové. O nákupech ale až někdy jindy.
     V sobotu, druhý víkendový den, jsme jeli opět k moři, ale na jinou pláž, kde už Michal byl i před tím a kam chodí převážně cizinci. Bylo to tam taky moc fajn, krásně jsme si zaplavali a i Bětuška se pořádně vyčachtala. Večer jsme pak zajeli do části Dubaje, kde Michal pracuje a prošli se po osvětlené promenádě a fotili mrakodrapy. Dnes je neděle po obědě, Michal je v práci, je tu normální všední den a já půjdu vyřizovat věci kolem auta, tak jsem zvědavá jak pochodím :-)